Vzpomínáme
BINA Z LIPOVÉ STRÁNĚMá první fena MOK Diana nebyla vycvičena k dosledu spárkaté zvěře, tedy na barvu. Začal jsem se tedy ohlížet po nějakém menším pejskovi. No a koho v životě nenapadlo pořídit si jezevčíka. Koho učarovala série seriálů Za trnkovým keřem, Pod jezevčí skálou a Na pytlácké stezce jistě pochopí. Tak se stalo i u nás a už jsme si jeli pro černou jezevčičku do Kostelce nad Černými lesy. Vybrali jsme si ze třech štěňátek to, které o mně nejvíc projevovalo zájem a jeli jsme domů s Binou z Lipové stráně na klíně.V té době jsem byl zaměstnán jako lesník u akciové společnosti, takže holky se mnou trávili prakticky celý den v lese.
Jaká byla Binka.
Jak jsem výše uvedl, holky byly stále v lese a z Binky se tak stal černý lovec. Stálo hodně úsilí otevřít vlohu pro hlasitost. Stále jsme běhali po polích a hledali ušáky, až jednou po žních se zpoza horizontu ozvalo kýžené baf baf baf. Od té doby jsem identifikoval pohyb Binky po lese podle hlasitosti. V noře u lišky nikdy nebyla, jen jsem jí dal jednou čuchnout k noře ve svém lesnickém revíru a měl co dělat aby mi nepřetrhla vodítko. Z ostrosti jsem tedy strach neměl. Mile mně překvapila tím jak sama od sebe aportovala kachny z hluboké vody na kachním honu a pozor v plné mordě. A při naháňce v kukuřici ve svých sedmi měsících hlásila a honila rudl prasat. Její náruživost se jí stala osudnou a při návratu ze srnčí stopy ji v říjnu roku 2003 srazilo auto. Zemřela ve věku nedožitých 8 měsíců. Ač si zemřela tak malinká, nezapomenu!!!
DIANA GARAMPARTY
Na podzim roku 2000 přijel do naší honitby na bažanty Petr Březina, chovatel pointerů a maďarských ohařů a majitel chovatelské stanice Z tismenic. Petra znám odmalička, tak jsme diskutovali o všem možném, samozřejmě i o psech. Během honu jsem Petrovi osvětlil můj problém s nutností pořídit lovecky upotřebitelného psa a on mi s úsměvem na tváři nabídnul 4 letou fenku Dianu. A alergie? Řekl jsem si že buď mě to zabije nebo postaví. Tak několika nedočkavých telefonátech přes zimu jsme si na jaře roku 2001 jeli pro mého prvního psa.psa.
Peripetie s Dianou.
Vzhledem k tomu, že jsme nebyli až tak dobře připraveni na příchod nového člena do rodiny, museli jsme přechodně ubytovat Dianku u známých na samotě. Asi dva dny po přivezení Dianky dne mi zvoní mobil a ozval se pán z Týna nad Vltavou, jestli nejsem majitelem Diany Garamparty a já že ano, s otázkou co se děje. Pán mi odpověděl, že Diana běhala po ulicích Týna a čekala co jí kdo dá dobrého na zub. Ale že už je v pořádku a leží u mojí babičky v bytě. Ony totiž kotce u známých pamatovali jak se říká, Šemíka když byl ještě hříbě a Diana vyvalila zrezivělé tyčky ve vrátkách a utekla. To byl podnět k tomu uspíšit výstavbu kotce na zahradě mé matky. A jak se říká..práce kvapná málo platná. Páníčkovi při výstavbě padnul na ruku panel, takže měl 14 dní nemocenské na to aby se s Diankou sžil. Diana byla mou stálou společnicí v zaměstnání, jako lesník jsem si mohl dovolit mít jí sebou pořád v lese. Jednou po přivolání ke mně běžela a cestou přes hromadu klestu vyštěkla. Až v autě jsem zjistil že si o nějakou větev roztrhla bok, takže první cesta z lesa vedla k veterinářce na operační stůl. Dianu uspala a už štrikovala. Za pár dní už zase skákala jako laňka.
Jaká byla Diana.
Diana byla exterierově v mých očích typickým představitelem plemene a to že jí chyběl jeden zoubek k chovnosti mi nevadilo, neboť jsem potřeboval psa hlavně na práci. Co se týče práce, Dianka byla výborným aportérem, specialista na dohledávky drobné zvěře a hlavně bláznivá vodařka. V poli byla vlažnější při hledání a vystavování, práce po barvě jí neříkala vůbec nic a mé cvičitelské schopnosti byli minimální, takže se po barvě chodit nenaučila. Během svého pobytu u nás zostřela na zvěř škodlivou myslivosti a také na divoká prasata, se kterými není problém se u nás setkat. V rámci mého výkonu práva myslivosti mi svými výkony stačila. Byla výborným pomocníkem při společných lovech a nejednomu střelci pomohla při nalezení kachny nebo bažanta. A její povaha? Dianka byla jako většina představitelů plemene neskutečně přátelská, věrná, a mazel, stala se láskou celé rodiny. Šarvátkám s ostatními psy předcházela ústupem, jen po dotěrných nápadnících vyjela v rámci své obrany. V očích cvičitele byla povahově měkčí.
V březnu roku 2006, když jsme zrovna v paneláku malovali byt, Diana začala špatně a malátně chodit, veterinář jí naordinoval antibiotika, kapačky. Přes veškerou snahu po 3 dnech Dianka umírá. Podle vyjádření veterináře došlo k selhání jater nebo ledvin. Pohřbena je v místech kde tak ráda lovila, Na Hvízďalce u obce Pořežany. Občas do těchto míst zavítám a tiše vzpomínám na hezké zážitky prožité s Diankou. Nezapomenu na tebe!!!!!!!