Informace o nás

Naše chovná stanice Z Králova dvora vznikla v r. 2008. Založení chovné stanice ale předcházela řada událostí, které ovlivnily celý náš současný život :-)

Více o našich začátcích se dozvíte níže....

V případě, že považujete některé informace či sdělení za opravdu důležité, můžete je v textu zvýraznit například takto.

Jak to všechno začalo.
Již od útlého mládí(dle vyprávění od 3,5 roku) mě můj děda, jakožto dlouholetý myslivec a kynolog, spolu s babičkou vedl k lásce k přírodě, zvířatům, ke psům a k myslivosti jako takové. Všechny volné chvíle jsme trávili v lese, na zkouškách loveckých psů nebo na výstavách psů. Občas byl rodičům proti srsti nějaký ten pozdější noční příjezd, ale věděli, že jsem v dobrých rukou.

Toto dědovo snažení způsobilo, že při výběru mého životního vzdělání a dále zaměstnání jsem si vybral lesnickou školu v Písku, kterou jsem úspěšně dokončil. Ve Vimperku na lesnické škole v roce 1996 složil zkoušky z myslivosti a začal se věnovat myslivosti se vším všudy. Tedy jen ten čtyřnohý společník chyběl ... .

Jak se k nám dostali pejsci.
Po studiích a výkonu tehdy ještě povinné vojenské služby v létě roku 2000 mi výbor myslivecké společnosti, u které jsem mysliveckým hostem dal nůž na krk. Vedení společnosti mi dalo podmínku, že pokud si do podzimu roku 2001 nepořídím lovecky upotřebitelného psa na dohledávku drobné zvěře, tak mi odeberou povolenku k lovu. Znalým věci je jistě jasné, že tento termín je dosti šibeniční pro výcvik psa od štěněte, nehledě na to, že jsme bydleli v paneláku a já se potýkal s jistým druhem alergie, která byla spojena se psy.

Na podzim roku 2000 přijel do naší honitby na bažanty Petr Březina, chovatel pointerů a maďarských ohařů a majitel chovatelské stanice Z tismenic. Petra znám odmalička, tak jsme diskutovali o všem možném, samozřejmě i o psech. Během honu jsem Petrovi osvětlil můj problém s nutností pořídit lovecky upotřebitelného psa a on mi s úsměvem na tváři nabídnul 4 letou fenku Dianu Garamparty. A alergie? Řekl jsem si, že buď mě to zabije nebo postaví. Tak po několika nedočkavých telefonátech přes zimu jsme si na jaře roku 2001 jeli pro mého prvního psa.

Peripetie s Dianou.
Vzhledem k tomu, že jsme nebyli až tak dobře připraveni na příchod nového člena do rodiny, museli jsme přechodně ubytovat Dianku u známých na samotě. Asi dva dny po přivezení Dianky dne mi zvoní mobil a ozval se pán z Týna nad Vltavou, jestli nejsem majitelem Diany Garamparty a já že ano, s otázkou co se děje. Pán mi odpověděl, že Diana běhala po ulicích Týna a čekala co jí kdo dá dobrého na zub. Ale že už je v pořádku a leží u mojí babičky v bytě. Ony totiž kotce u známých pamatovali jak se říká, Šemíka když byl ještě hříbě, a Diana vyvalila zrezivělé tyčky ve vrátkách a utekla. To byl podnět k tomu uspíšit výstavbu kotce na zahradě mé matky. A jak se říká..práce kvapná málo platná. Páníčkovi při výstavbě padnul na ruku panel, takže měl 14 dní nemocenské na to aby se s Diankou sžil. Diana byla mou stálou společnicí v zaměstnání, jako lesník jsem si mohl dovolit mít jí sebou pořád v lese. Jednou po přivolání ke mně běžela a cestou přes hromadu klestu vyštěkla. Až v autě jsem zjistil že si o nějakou větev roztrhla bok, takže první cesta z lesa vedla k veterinářce na operační stůl. Dianu uspala a už štrikovala. Za pár dní už zase skákala jako laňka.

Jaká byla Diana.
Diana byla exterierově v mých očích typickým představitelem plemene a to že jí chyběl jeden zoubek k chovnosti mi nevadilo, neboť jsem potřeboval psa hlavně na práci. Co se týče práce, Dianka byla výborným aportérem, specialista na dohledávky drobné zvěře a hlavně bláznivá vodařka. V poli byla vlažnější při hledání a vystavování, práce po barvě jí neříkala vůbec nic a mé cvičitelské schopnosti byli minimální, takže se po barvě chodit nenaučila. Během svého pobytu u nás zostřela na zvěř škodlivou myslivosti a také na divoká prasata, se kterými není problém se u nás setkat. V rámci mého výkonu práva myslivosti mi svými výkony stačila. Byla výborným pomocníkem při společných lovech a nejednomu střelci pomohla při nalezení kachny nebo bažanta. A její povaha? Dianka byla jako většina představitelů plemene neskutečně přátelská, věrná, a mazel, stala se láskou celé rodiny. Šarvátkám s ostatními psy předcházela ústupem, jen po dotěrných nápadnících vyjela v rámci své obrany. V očích cvičitele byla povahově měkčí.

V březnu roku 2006, když jsme zrovna v paneláku malovali byt, Diana začala špatně a malátně chodit, veterinář jí naordinoval antibiotika, kapačky. Přes veškerou snahu po 3 dnech Dianka umírá. Podle vyjádření veterináře došlo k selhání jater nebo ledvin. Pohřbena je v místech kde tak ráda lovila, Na Hvízďalce u obce Pořežany. Občas do těchto míst zavítám a tiše vzpomínám na hezké zážitky prožité s Diankou. Nezapomenu na tebe!!!!!!!

Vzhledem k tomu že Sisi se projevila jako úžasný pracant a splnila všechny podmínky chovnosti, rozhodli jsme se založit chovnou stanici. Sisi tak měla příležitost předat své geny svým potomkům. Ti, kterým se dostalo loveckého výcviku, nám určitě ostudu nedělají a ti ostatní jsou rodinnými mazlíčky, parťáky pro sportnovní aktivity a užívají si v nových domovech.